Jdu volit
Rozhodl jsem se, že nakonec před volbou prezidenta sdělím taky svůj názor. Původně jsem nic takového neměl v úmyslu, protože jsem byl přesvědčen, že nejsem se svými neznalostmi kompetentní rozšiřovat své názory. Jsem si dobře vědom, že mám kolem sebe spoustu lidí s nepoměrně hlubšími vědomostmi, kterých si vážím. Nakonec ale přece nedokáži úplně tiše přihlížet na věci, které se opravdu dotýkají nás všech.
Díky mým znalostem bych tedy v první řadě nesoudil, který kandidát je jaký. Ale rozhodl jsem se reagovat na to, jak vnímám nás. Asi prvním podnětem, který mě přiměl k tomuto psaní, je fakt, že od mě blízkých lidí, kterých si opravdu hluboce vážím, nyní čtu názory, v kterých se český člověk popisuje, jako člověk duchem malý a pokřivený, závistivý a hamižný. Tyto a jiné nehezké vlastnosti jsou zahrnovány pod výraz „čecháčství“. Myslím, že jsem byl a jsem i nyní zvyklý u svých soudů na svět kolem začínat u sebe samotného. Sebe znám nejlépe a vím, jak jsem na tom se svým svědomím. Snad na sebe můžu prozradit, že bych si přál být lepší a někdy i mnohem lepší, ale také si vážím toho, co se mě daří. Svoje hodnocení pak porovnávám s ostatními a vybírám, kdo a v čem je mým vzorem, s kým si pro svoji vzájemnou podobu budeme rozumět, a případně pro koho bych si přál být vzorem já. Líbilo se mi vždy pořekadlo, které jsem rád předával i svým dětem: „Před nikým se neponižuj a nad nikoho se nepovyšuj“. Na váhu padá nyní spousta věcí, není lehké je všechny srovnat a posoudit. V takto komplikovaných situací je kromě srovnávání a posuzování faktů a názorů také důležité, jaký zvolíme k této situaci přístup a jak se během této situace budeme sami i mezi sebou chovat.
Jsem učitelem přes dvacet let a vycházím tedy ze zkušeností učitele. Něco vím o spontánnosti malých dětí, které se radují a v zápětí zase zlobí, vyžadují čistou spravedlnost a nechtějí řešit nějaké komplikace ve složitém světě. Tento základ máme v sobě po celý život a čím máme méně sil na řešení komplikací, tím jsme opět více dětmi, které se překřikují, smějí i perou, když jedno dítě přijde s něčím lákavým, vrhnou se na něj ostatní a chtějí taky, pokud některé dítě se znelíbí, všichni na něj ukazují a posmívají se mu nebo se od něj odvrátí. Dospělí se na to dívají s pochopením a snaží postupně děti vést k dalšímu poznávání mezilidských vztahů. Otázkou je, kdy člověk je sám sebou, kdy je dítětem, kdy raději chce záměrně být dítětem, kdy z nás někdo jiný dělá dítě, protože se mu to hodí a kdy se někdo staví za člověka s většími zkušenostmi, než opravdu má. Od dětí nejčastěji můžeme slyšet jasné požadavky, co chce a co nechce. Častým argumentem dětí bývá opakovaný požadavek. Tedy já chci a chci a chci nebo obráceně. Tato přirozená dětská naivita nás v nějaké míře nikdy neopustí, protože bývá někdy spojena s našimi mnohdy nedostižnými touhami a taky se strachem. Takových situací umí využít nebo i zneužít ve svůj prospěch zase jiní.
Když poslouchám názory lidí kolem na naši politiku, není mnoho chvály nebo uznání. Skoro mi to někdy připadá, že volíme proto, abychom měli později na koho nadávat a ukazovat a politici za to pro ostatní mají pracovat rádi. Dáváme si dobře otázku, kdo tvoří náladu v této zemi? Poslouchám hlasitý požadavek, že za prezidenta chceme slušného a čistého člověka s noblesou. Poslouchám mnoho hlasů odsuzujících českou malost a neschopnost. Poslouchám, že se to musí změnit. Slyším, že je čas, aby českou malost, zkušenosti špatné, nízké a duševně chudé jsme vyměnili za ušlechtilé, čisté a celkově za charakter na jiné úrovni, který Čechům chybí. Takto se vypořádáme se svým horším já? Snažím se udržet svýma nohama na naši zemi a dívám se kolem. Odkud má přijít náprava toho, co se nám nelíbí. Vlídná a milá tvář jistě potěší, ale věnovat úsměv a zasloužit si úsměv a to vše s láskou, je někdy nelehká věc.
Reklamní kampaň přerostla na úroveň překřikujících se lidí v afektu. V takovém případě záleží na síle a suverenitě křiku a člověk je nucen poodstoupit, aby neohluchl a měl možnost se trochu soustředit. Co je možné udělat a kdo to může udělat. Kdo nám může vrátit prozatím alespoň trochu té národní hrdosti a kdo to udělat prostě musí. Možná se to může trochu podařit naší reprezentaci, ale hlavně to musíme udělat každý sám.
Pro toho, kdo dočetl můj článek až sem: svůj hlas se ženou nedáme panu Schwarzenbergovi,
ale panu Miloši Zemanovi.
Aleš Chalupa
Učitel výtvarných kurzů